Cesta na Pag aneb jak navigace zklamala

Mandre, ostrov Pag

„Holky, přehoďte si program na příští týden, jedeme do Chorvatska. Heslo: Ubytko za hubičku!“ Netrvalo ani 5 minut a odpovědi se začaly hrnout. „Boží, balím!“ píše Káťa. „Jdu si koupit nový plavky“, píplo od Evy. Nikola rovnou volala, že už smaží řízky na cestu. Za dvě hodiny nás bylo plné auto.

Hurá, jedeme do Chorvatska

Kamarádovi Ivanovi onemocněly děti neštovicemi a bylo mu líto nechat propadnout zaplacené ubytování v letovisku Mandre na ostrově Pag. S nadšením rovným kostarickým fotbalistům na MS jsme mu pomohli situaci vyřešit. V doprovodu statného ochránce a spolehlivého řidiče Jiřího jsme se vydali vstříc sluníčku a moři.

Ivan mi se slzou v oku poslal info o místě pobytu a „návod“, jak se tam dostaneme. Nad pdf souborem s fotografiemi značenými „elektronickou tužkou ze studia fotbal“ jsem se pousmála a uložila do složky v počítači s tím, že v dnešní době navigací, nebude nic takového třeba. Kdybych tak tušila, jak hluboce jsem se mýlila…

Kde jsou řízky na cestu?

Plán odjezdu jsme samozřejmě nedodrželi a už před Mikulovem se začaly ozývat nářky typu: „Néééé, já zapomněla boty k šatům!“ Káťa trvala na tom, že je třeba se pro ně vrátit. Kategoricky jsme to zamítli. Postupem času se ukázalo, že toho chybí povícero. Já zapomněla sluneční brýle, Evča s hrůzou zjistila, že na pláži nemá na čem ležet (na lehátko si ani nevzpomněla), Kačka nechala doma krom bot i zubní pastu a hřeben. Nikča machrovala, že má vše. Za hodinu, když přišel hlad, zjistila, že taška se „šniclama“ na cestu zůstala doma v předsíni. Jiří jen nevěřícně kroutil hlavou, jak je možné, že se tak dlouho chystáme a stejně necháme doma tolik věcí. (Nutno podotknout, že Jiřímu sbalila věci Káťa.)

Blížíme se k Vídni

Zácpa ve Vídni

Zácpu vidíme už z dálky. Nicméně ze všech kolon mám ty vídeňské nejraději. Málokdy se stojí, většinou popojíždíte a to je lepší psychologický efekt pro posádky vozidel. Queen, Beatles, Michael Jackson a další srdcovky nám samozřejmě dělají společnost. I přes nelibost některých dalších účastníků silničního provozu hlasitě prozpěvujeme oblíbené hity.

Objíždíme slovinskou dálnici

Jak objet slovinskou dálnici

Můj táta (už je v důchodu) sleduje všechno dění a internetové „špeky“ mi posílá do mailu. Mezi nimi i návod, jak se vyhnout slovinské dálnici a ušetřit tak 40 Euro za známku. Časová ztráta tam je 20 minut – to stojí za vyzkoušení. Zadali jsme do navigace obci sjezdu a tady přišlo první zaváhání chytrého zařízení. Z dálnice nás to navedlo špatným výjezdem. Naštěstí jsme (tedy Jiří) zareagovali včas a rychle se vrátili na správnou trasu. Navigaci jsme vypli a jeli podle návodu z mailu. Malebná cesta rakouskými a slovinskými obcemi byla příjemnou změnou a kochali jsme se, div jsme si krky nevykroutili. 50 km uteklo jako bublinky z piva a bez zádrhelu jsme se octli v Chorvatsku. Hurá na Pag!

Kocháme se Chorvatskem

Dle znovu puštěné navigace nám zbývá ještě zhruba 2,5 hod cesty. Cpeme se bábovkou, houskami, gumítky, Redbullem a netrpělivě čekáme, kdo první uvidí moře. Za soumraku jsme u něj. „Jéééé“, ozývá se jednohlasně autem. Pro nás, co doma moře nemáme, je to zkrátka vždy úchvatný pohled, bez ohledu na to, kolikrát ho člověk viděl.

Nicméně pro mě veškerá legrace končí. Zatáčky, serpentiny a členitý terén podél Jadranu mi nedělá dobře. „Jak dlouho ještě?“ Ptám se v obavách, že jsem si měla ten Kinedryl přeci jen vzít. „Už jen hodinku a jsme skoro tam“, hlásí Jiří. „To dám“, říkám si v duchu. Krátce na to zděšeně hledíme na navigaci. Celou dobu počítá s trajektem – nikoli s mostem na Pag. Poslední trajekt nám samozřejmě ujel. Chytrá krabička přepočítává trasu na variantu „přes most“. Doba do cíle: 2 hod 38 minut!!! „Aaaaa“ ozývá se opět kolektivně vozem (nejvíc křičím já). Co se dá dělat i Hus trpěl.

Konečně Pažský most

Pažský most, Chorvatsko

Nedočkavě vyhlížím ceduli s názvem naší destinace. „Mandre“, křičím na Jiřího, který právě přejel odbočku. „Navigace hlásí, že ještě 14 km.“ Ta krabička se mi zdá čím dál podezřelejší. U světelných plamenů vzpínajících se z disko pláže Zrče je jasné, že tudy cesta nevede.

Vzpomněla jsem si na přeposlaný email s pokyny na cestu. Po důkladném nastudování se chytáme za hlavy. Přečíst si je dříve, tak bychom nebloudili a už dávno spali v postelích. Krom finálního popisu příjezdu k apartmánu tam byly veškeré informace. Mezi nimi i vše o trajektech (včetně rozpisu, kdy jezdí). Kdybychom trochu zkrátili některou z „WIFI zdarma zastávek“, mohli jsme ho hravě stihnout.

Sláva, jsme na místě

Technika je sice skvělá věc, ale není nad kompletní info, které je odzkoušeno a které se po cestě nemění, nepřepočítává, nevypíná, nepřijde o signál apod. Dle pokynů jsme tak bleskově našli náš cíl a v postelích konečně padli za vlast.