Chorvatsko stopem za 5 dnů

Den první: Co všechno jsme zapomněli doma

„No to si děláš srandu?! Vážně si ten foťák zapomněl? Tak to nám ten čundr pěkně začíná.“ Na Petrovi mám ráda, že mě i po letech stále překvapuje. O hodinu později mi sdělil, že dnes nepovečeříme, protože nepasuje plynová bomba na náš vařič. „Myslel jsem, že se ty lahve vyrábí všechny stejný. Netušil jsem, že jsou různý uzávěry.“ V italském Terstu, v kempu nad městem, jsme tedy večeřeli akorát západ slunce a krásný výhled.

Plán našeho výletu byl jednoduchý – dostat se až na samý konec Chorvatska, do Dubrovníku, kam na dva dny připluje luxusní zaoceánská výletní loď. Pracuje na ní má nejlepší kamarádka a zařídila nám prohlídku a celý den na lodi!

Studentský život (alespoň tedy ten náš) však nedovoloval nákup letenek a s penězi po kapsách vyrazit na prázdniny. Pěkně nabalit krosny, spacáky, stan, jídlo a stoupnout si na stopa. Z Česka jsme se svezli s kamarády, kteří pokračovali na dovolenou do Itálie.

Den druhý: Jak jsme objevili malý ráj na Pagu

Smokvica, Chorvatsko

Petr je rozený optimista a snílek, takže se počátečním nezdarem nenechal připravit o úsměv. Já jsem od přírody pesimista a praktik, bylo tedy třeba vyvinout většího úsilí, aby zavládla rodinná atmosféra = obstarat novou plynovou bombu a foťák na jedno použití. To se nám podařilo zmáknout během dopoledne.

Štěstí nám přálo a celkem rychle jsme se dostali přes Slovinsko až do Chorvatska.

Smokvica – pláž

Na dálničním odpočivadle jsme ale takzvaně „zkejsli“. Dovolenkáři a rodiny s dětmi nacpaní až po strop nás neměli kam dát. Když už jsme se poohlíželi po vhodném místě, kam složíme hlavy na noc – rozuměj ve stínu svodidel – zastavil nám mladý Chorvat, Tom ve své „žuté ptići“ (jak přezdíval svou žlutou dodávku). Hrdý občan obce měl pro nás dokonce i samolepky „I love Smokvica“. Nedal jinak, než že u něj musíme přespat.

Smokvica je malá obec (40 obyvatel!) na ostrově Pag nedaleko Povljany. Dům našeho hostitele a jeho rodiny byl sice ještě rozestavěný, neomítnutý a v podkroví chyběla okna, ale ten výhled v noci byl neskutečný. Moře a hvězdy – nádhera!

Den třetí: Ze Zadaru až do Splitu a noc na „pláži lásky“

Lenivé ráno jsme začali na jejich soukromé pláži – Petr mě odtamtud nebyl schopen dostat. Tvrdila jsem mu, že už dál jezdit nemusíme, že tomuhle se žádný luxus výletní lodi nevyrovná. Nikde ani noha, zátoka jen pro nás.

Před polednem nás Tom svezl do Zadaru, kde jsme se rozloučili. Byl to skvělý hostitel a dodnes jsme v kontaktu.

Zadar, Chorvatsko

Zadar nás okouzlil. V uličkách starého centra jsme se kochali a ztráceli. Historie dýchala z každého kamene – tedy na mě – Petr se pídil především po chlazeném pivě a mlsně pokukoval po nespočtu restaurací. Marně jsem se ho snažila kulturně vzdělat návrhem prohlídky místní katedrály sv. Anastázie. Trhy se vším možným i nemožným ho ale zaujmuly nadmíru, a tak jsem měla možnost obdivovat i předrománský kostel sv. Donáta.

Odpoledne pokročilo. Bylo třeba najít útočiště, kde strávíme noc. Rozhodli jsme se, že ještě zkusíme chvíli stopovat a přiblížit se alespoň o pár desítek kilometrů směrem ke Splitu. Moc šancí jsme si nedávali, ale štěstí bylo na naší straně.

Split, Chorvatsko

Zastavil nám Maďar, který mířil přímo do Splitu. Bohužel jazyk tohoto národa nám je vzdálen tak jako vegetariánovi bůček. Konverzace se tak nesla v duchu verbálního i neverbálního experimentu. Nakonec nás vysadil u pláže kousek před městem s tím, že je to místo pro mladé a že tam můžeme v pohodě přespat přímo u moře. Jestli si někdo představuje skrytou pláž s bílým pískem, palmami a romantickou vyhlídkou, je absolutně mimo. Tato pláž sice byla pláží lásky, šlo ovšem pouze (možná většinou) o lásku tělesnou. Náš stan tedy nestál v moři mušlí, ale v moři obalů od kondomů. Zbití únavou jsme tak usínali za zvuků šplouchajících vln a příležitostných milenců.

Den čtvrtý: Jak jsme se prošli po druhé největší zdi světa

Omiš, Chorvatsko

Čtvrtý den nás štěstí opustilo. Ne a ne chytit stopa ze Splitu, takže plán „B“ vytvořený za pochodu zněl: Autobusem do Omiše a tam zkusit štěstí po staré. Co čert nechtěl, neměli jsme dost Kun a řidič Eura nechtěl. Zachoval se ale jako Paul Newman v dobách své vrcholné slávy a nechal nás jet za třetinovou cenu.

Stará cesta okolo moře je rozhodně přitažlivější pro oko diváka než strohá dálnice a taky samozřejmě vnadí. Hurá na pláž! Aspoň se krapet omyjeme. Omiš jsem si z dětství pamatovala jako poněkud holé městečko. Za ta léta se dost zazelenalo a byla jsem moc mile překvapena, jak je to živé a útulné místo.

Z krásné pláže se nám ani trochu nechtělo, ale bylo třeba se přiblížit k Dubrovníku. Zastavil nám Nino ze Záhřebu. Veselý 30ti letý chlapík, co rozváží balíčky, byl ukecaný jako má kadeřnice. Jedna z jeho zastávek byla i na kraji městečka Zaostrog. Zchladili jsme se hned dvojnásob – koupačkou a nanuky, kterými nás pohostil. Místo to bylo jako zapomenuté. Několik domů a malá milá pláž jen pro pár „vyvolených“.

Netrvalo dlouho a museli jsme se s Ninem rozloučit, protože odbočoval na Metkovič. My jsme potřebovali držet směr jih. Na rozloučenou nás obdaroval ještě lahví vína – ti Chorvati jsou opravdu milý národ.

Ston, Chorvatsko

Kdybychom však věděli, že nás čekají dvě předlouhé hodiny u krajnice, poprosili bychom spíše o vodu. Když už byla nálada na bodu mrazu (co bychom za něj v ten okamžik dali) a byly z nás „obzvláště vypečené rohlíčky“, zastavil nám postarší manželský pár z Francie. Bohužel uměli anglicky asi tak, jako my francouzsky takže to, že nás svezou až do Dubrovníku, jsme pochopili zhruba po půl hodině jízdy. Jak jsme vzápětí zjistili, snažili se nám totiž vysvětlit, že se ještě stavíme podívat do historického místa, které je kousek stranou z cesty na Dubrovník.

Ston, Chorvatsko

Ston je malé městečko. O to víc překvapí tím, čím je slavné. Nachází se zde druhá největší zeď na světě (hned po Velké čínské zdi). Z původně 7 km dlouhých hradeb se dochovalo zhruba 5 km. Na Petra konečně něco udělalo dojem. Dokonce jsme se po opevnění prošli. Úžasný zážitek jsme probírali u piva, na které nás Celine a Pierre pozvali. Petr dodnes nechápe, jak je možné, že přestože jsme si prakticky nerozuměly, vedly jsme se Celine čilou konverzaci. „My ženský si prostě rozumíme“, říkám mu vždycky.

Dubrovník

Do Dubrovníku jsme dorazili se soumrakem a celí natěšení. Stari Grad a impozantní hradby, které jsme míjeli, nás nenechaly na pochybách, že se bude nač dívat. Nebyla to ale jen architektura, co nám vyrazilo dech – také místní ceny stály za to. Po zhlédnutí ceníku autobusové linky jsme do kempu došli raději pěšky. Dubrovník je jednoznačně jedno z nejkrásnějších míst Chorvatska a rozhodně stojí za návštěvu, i když je třeba šáhnout do peněženky poněkud hlouběji (v našem případě téměř na dno).

Den pátý: Exkurze na lodi snů

Výletní loď Crystal Serenity

Ráno stála v zátoce Serenity. Konečně jsme se dočkali a po ranní osvěžovačce v moři jsme vyrazili do přístavu.

Nikdy jsem tak ohromnou loď neviděla, natož abych měla možnost se podívat do útrob. Byla vybavená tak, že strávit na ní týden, by bylo podmíněno výhrou ve sportce. Místo papírových ručníků na jedno použití, byly na záchodech pro hosty bavlněné mini ručníky s logem (na jedno použití samozřejmě). Nechyběl krém na ruce z mrtvého moře (brala bych ho i na obličej). Kasino, divadlo, nespočet barů a restaurací, obchody, wellness a spa, posilovna, bazény… takové město na moři.

V přístavu

Byla to krásná tečka za naší cestou Chorvatskem.